Výročí vzniku ČSR 28.10.2014

Tato vzpomínková akce má v Liptovském Hrádku dlouholetou tradici a uskutečňuje se při pomníku vzájemnosti v místním Arboretu, postaveném v minulosti při příležitosti desátého výročí vzniku ČSR. Letošní 96. výročí připadlo na úterý a v tomto termínu se akce také uskutečnila. Počasí se stabilizovalo bez oblačnosti a deště a to nám zajistilo vysoký komfort prostředí pro konání této akce.

Sestavení a přednes proslovu nakonec připadlo na Mirka Nesrstu.

Po skončení akce jsme v zbylé sestavě navštívili kavárnu v místní Sokolovně, kde byly podmínky a obsluha výborné a tak se i toto posezení v plném rozsahu vydařilo.
Fotogalerie je připojena na konci tohoto článku.
Zde je uveden text proslovu:

28. říjen - výročí vzniku ČSR

Připomínat si tento den je důležité, protože je potřebné se vracet ke kořenům našeho moderního státu, navazovat na principy, na nichž vznikl a hledat pro sebe, pro naši současnost i pro naši budoucnost z minulosti co největší poučení. K první ČSR se dnes vracíme jako k době, v níž se tato země řadila mezi nejrozvinutější evropské demokratické státy, jako k době, v níž naše společnost zaznamenala rozkvět, v níž se otevřela světu a v níž mu v duchovní a materiální oblasti měla co nabídnout. Masarykovy demokratické a humanitní ideály, které byly položeny do samotných základů první republiky, dalekosáhle ovlivnily zejména české politické myšlení.

Na našem území předcházelo ČSR Rakousko-Uhersko (RU) které dnes část Evropanů považuje za předchůdce dnešní EU v středo-jižní části Evropy. V minulosti především Anglie tento státní útvar považovala za významnou součást evropské rovnováhy sil blokující imperiální rozpínavé snahy Německa, ale i Ruska. Hlavním problémem stability RU byla však nespokojenost slovanské části, především česko-slovenské a srbské entity, se svým postavením v RU, v protikladu k jeho německé a maďarské části. V r. 1918 se naplnil staletí trvající sen Čechů a Slováků o samostatném státě. Tento úspěch byl výsledkem obrovského úsilí o národní emancipaci. V poslední fázi byla rozhodující především nezměrná aktivita Tomáše Garrigue Masaryka a jeho spolupracovníků Rastislava Štefánika a Eduarda Beneše. Nesmírně důležité bylo i hrdinství tisíců českých a slovenských legionářů, díky jejichž obětem získaly náš národ mezinárodní uznání a prestiž a mohl po skončení první světové války stanout po boku jejích vítězů.

První světová válka skončila 11. listopadu 1918. Pařížská mírová konference zahájená roku 1919 a pořádaná vítězi války (státy Dohody), pojednávala o dalším vývoji poražených států (Ústředních mocností). Konference se nesla v duchu dohody vítězných států, které zasedaly v Nejvyšší radě. Hlavní osobnosti této konference byly Georges Clemenceau, premiér Francie; David Lloyd George, premiér Spojeného království (UK); Woodrow Wilson, prezident Spojených států amerických a Vittorio Orlando, premiér Itálie. Předmětem těchto jednání byla i zásadní a historicky známá Versailleská smlouva. President USA Woodrow Wilson již v lednu 1918 sepsal čtrnáct stěžejních bodů, které měly být ve formě smluv podepisovány s poraženými státy. O rozdělení a možných nástupnických národních státech Rakouska – Uherska (RU) se tam nehovoří, pouze článek 10 je o možnosti jejich autonomie v rámci RU. Jedním z bodů byl i záměr vzniku Společnosti národů.  Tato společnost měla být arbitr mezi státy a předejít tak vypuknutí válek.
Smlouva požadovala, aby Německo přijalo plnou odpovědnost za vypuknutí světové války a aby zaplatilo válečné reparace státům Dohody. Dále Německo ztratilo část svého území a všechny své kolonie v Africe a Oceánii. Německá armáda byla striktně omezena. Smlouva dále stanovovala poválečné hranice evropským státům. Versailleský mír nebyl úplně spravedlivý, značnou měrou zvýhodňoval státy vítězné a naopak poražené celky musely platit těžké sankce. Důsledkem byl rozpad některých seskupení například Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše. Přitom vznikaly nové státy jako Rakousko, Maďarsko, Polsko, Jugoslávie a také Československo. Rakousko-Uhersko bylo rozděleno mezi Československo, Jugoslávii, Rumunsko a Polsko (Halič). 

Z americké strany vyvstala také myšlenka, že Německo se bude řídit podle práva národů na sebeurčení. Koncepce USA se však Francouzům nelíbila (I když právo na sebeurčení naopak pomohlo nově vznikajícím státům jako například ČSR), v mírových jednáních se snažili americkou delegaci izolovat, její návrhy zpochybňovat. K tomu jim přispívala též relativní nečinnost Angličanů, nejevících o uspořádání kontinentální Evropy dostatečný zájem a především se starajících o uchování své koloniální říše. Došlo však i k nečekaným zvratům. Marxismus-leninismus zachvátil střední i západní Evropu. Mimo Ruska zvítězil bolševismus i v Maďarsku. Komunisté bojovali s úspěchem o moc rovněž v Německu. To byla podpora pro francouzskou koncepci nového uspořádání evropského kontinentu. Vedoucí francouzské delegace Clemenceau přesvědčil při mírových jednáních americké a anglické zástupce, že Francie je jedinou stabilizační mocností na evropské pevnině a tím zachráncem tohoto kontinentu před hrozbou bolševizace. To dalo pařížské vládě téměř neomezenou pravomoc při vytváření francouzských sfér vlivu na evropském kontinentě a Francouzi tuto pravomoc maximálně využili.

Francií prosazené sankce vůči poraženému Německu měly charakter někdy až revanšismu za porážku v prusko-francouzské válce z r. 1871. Z některých zemí bývalého Rakouska-Uherska vytvořili francouzské "nárazníkové protektoráty" (Cordon sanitaire). Jednalo se hlavně o Polsko, Československo, Jugoslávii a Rumunsko. Československu a Jugoslávii zakázali federativní uspořádání státu. To posilovalo tamní centrální vlády a zjednodušovalo placení náhrad válečných škod (ve válce bojovali Češi, Slováci a sudetští Němci na straně Rakouska-Uherska) z hospodářských systémů těchto francouzských protektorátů, kam dosadili své vojenské mise.

Zde je potřebné vzpomenout ten kontraverzní fenomén zvaný „národ československý“. Nebyl to výmysl jen TGM a jeho nejbližších jak se všeobecně traduje, ale v dané situaci pro akceptování vzniku ČSR nevyhnutelnost, aktivně podporovaná vítěznou Francií.
ČSR byla od samého počátku těžkým politicko-národnostním problémem. Na tomto území žily tři velké národnostní celky: Češi = 7.41 milionu (51.2%). Němci = 3.32 (22.5%) a Slováci = 2.28 (15.8%). Bez ohledu na návrhy T. G. Masaryka a E. Beneše (teorie československého Švýcarska) pařížská vláda federalizaci státu nepřipouštěla. Obávala se, že federalizací by se posílil německý vliv na tomto území a to v tom čase neměla v úmyslu. Jak ovšem udělat menšinu z národa, který je o více než jeden milion obyvatel početnější než Slováci? Zde se našlo "geniální" řešení: "Když spojíme Čechy a Slováky dohromady, vytvoříme Čechoslováky. Potom máme na tomto území pouze Čechoslováky a sudetské Němce, kteří jsou tím pádem menšinou!"

O správnosti míru z Versailles pochybovali sami jednotliví dohodoví Spojenci (vyjma Francie) už během jeho podpisu. Německo nadiktovaný mír muselo podepsat, ale přijmout ho znamenalo něco jiného. Německo nebylo ani zničeno a ani usmířeno. Spojené státy americké nepodepsaly Versailleskou smlouvu a nikdy se nepřipojily ke Společnosti národů. Výsledkem jednání byl kompromis. Francie si prosadila smlouvu ponižující Německo, ale nedokázala na její plnění dohlížet. Versailleská smlouva ochromila německou ekonomiku ve dvacátých letech a ta v rozpadajícím se stavu dostala další útok v podobě Velké hospodářské krize v letech třicátých. Úspěšný nástup fašismu v Německu měl základ právě v opozici proti výsledkům rozsudku z Versailles pro Německo, prezentovaného Hitlerem jako nespravedlivé a dehonestující a že tato křivda musí být napravena. Po uplynutí jen dalších 20 let vypukla 2. světová válka, podle názoru některých státníků a historiků jako přímá konsekvence neuváženosti a nespravedlnosti podmínek Versailleského míru.

Zamýšlíme-li se nad odkazem 28. října, je třeba říci i to, že první československá republika nebyla ztraceným rájem a že nebyla idylickou dobou blahobytu a občanské svornosti, v níž by se šťastně a bezproblémově žilo všem. Dvacátá léta nastolila v ČSR slibnou cestu stabilizace nového systému a politicko-společenského života nového státního útvaru vzniklého na troskách RU monarchie. Upevňování budované občanské společnosti by pravděpodobně ve třicátých letech dál pokračovalo, nevstoupily-li by do hry nové determinující, navzájem se ovlivňující skutečnosti: hospodářská krize a aktivizace zahraničně- politických faktorů, s osudovým vlivem na budoucnost nejen Československa, ale i celého versailleského mírového systému. První československý stát vznikl v době poznamenané hlubokou poválečnou krizí hodnot, která připravila půdu pro nástup totalitních hnutí. Meziválečné Československo bylo zemí svobodnou a demokratickou, a proto muselo otevřeně zápasit s problémy, které doba přinášela – s národnostním napětím, s politickou nestabilitou, s politikařením politických stran, s korupčními skandály, s nemalými sociálními obtížemi. Mnoha lidem se postupem času začínalo zdát, že naděje, které 28. října 1918 vkládali v samostatný československý stát, přicházejí nazmar. Tyto nálady části naší tehdejší společnosti využily politické síly, které sledovaly i jiné cíle než svobodu, demokracii a blahobyt. Období první republiky bylo bohužel i dobou, v níž se naprostá většina tehdejších německých spoluobčanů zcela dobrovolně a spontánně odvrátila od demokratického státu a přijala za svůj Hitlerův nacistický program.
 

V historii ČSR se od začátku problematický pojem jednotného československého národa zpochybnil už krátce po jejím vzniku. Velmi brzy byl pod vedením Hlinkovy strany prosazován požadavek autonomie Slovenska. I když byl export českých vysoce kvalifikovaných kádrů na Slovensko v prvních letech po 1918 velkým přínosem při budování tamní administrativy a školství, později postupně nastupovaly vlastní domácí kádry stejné kvality a Češi na vedoucích místech začali překážet v jejich služebním postupu. Další vývoj vedl k osamostatnění Slovenska nejprve v r. 1938 pod přímým diktátem Hitlera a potom v r. 1993 v znovu obnovené demokracii už jako přímá realizace práva na sebeurčení a to nekonfliktně, dohodou representace obou stran vedených Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem.

Tento vývoj však nijak nezmenšuje význam emancipace obou národů a jejich obrození při vzniku ČSR v r. 1918. V současnosti se tyto znovu sešly pod společnou střechou Evropské unie. Zde můžeme dobře přijmout hodnocení přínosu a významu EU známým polským politologem Adamem Michnikem, který si svůj euro- optimismus udržuje i v dnešních těžkých časech: „Nevidím pro náš kontinent lepší řešení jako evropskou integraci. Nemůžeme se vrátit do uspořádání z 19. a ze začátku 20. století, když o všem rozhodovaly 3 mocnosti. Zajisté, je nevyhnutné realizovat potřebné reformy, ale EU stále zůstává nejlepším projektem, jaký v Evropě vznikl za posledních 500 let.“