Naše rodná zem
Spisovatel Karel Čapek vzdává hold rodné zemi české
Nechci říkat, že je u nás všechno v pořádku; ani byste tomu nevěřili. Ale kdybych měl vypočítat všecko, co je u nás krásné a dobré, schopné a povedené, bylo by toho aspoň deset sloupců a ještě bych jistě na mnoho zapomněl. Ani na to nejlepší nestačím.
Krásná a dobrá je země, kterou máme; je mírná a hojná, obestřená výrazem tisícerým; rozšafná, hospodárná, zamyšlená a vážná. Má bílé silnice a cesty plné překvapení, plecité řeky a černé říčky, svatá oka rybníku a čisťounké obce, lesy a hedvábné louky, voní obilím a mlékem, vlní se, aby dala víc plochy pro lidské ruce, a je taková, bože, jako by naschvál, s trpělivým úsměvem se přistrojila a přizpůsobila, aby dala člověku byt a užitek. Krásné země jsem viděl, ale žádnou tak jemnou a sličnou v tom, jak se poddala člověku.
Krásné a dobré je potkávat muže, kteří si vědí rady a mají se k dílu: schopné a pilné, obratné, houževnaté, zaryté do své práce, chutě se vrhající na své úkoly; to je tak krásné, že sám Bůh se naklání z nebes, aby se díval, jak jim to jde od ruky. Ať ohýbají železo nebo lidi, ať dělají stroje nebo řepu, nebo se sklánějí nad kusem kůže či nad knihou ještě nedopsanou: každá práce, která se daří, je veliký a krásný úspěch, jenž povzbuzuje veškeren život k naději a statečnosti.
A když už mluvím o mužích, jak bych mohl zapomenouti na ženy? Ženy a dívky, o vás se nepíší úvodníky; nikdy se na vás nezapěje chvalozpěv v čele novin, ačkoliv myslet na ženy je pro muže ještě důležitější než uvažovat o vývozních clech nebo následujících voleb. Napravme tento nedostatek aspoň jednou v roce; vzdejme veřejné díkučinění a zanotujme oslavnou píseň dívkám za to, že jsou tak pěkné, a paním za to, že jsou krásné a pilné, a matkám za to, že rozmnožily život. To vše, i krása i plodnost i domácí ctnosti, je veliká veřejná zásluha a národním služba a bohulibé dílo pro dobro světa. Skloňme se hluboce a radostně před těmito kvetoucími zásluhami.
A když už jsme u věcí nejkrásnějších, jak bylo by možno nemluvit o tobě řeči česká? Ty, jež jsi mírná, bohatě zvlněná, úrodná a nevypráhlá tak jako země, na níž žijeme; činná, přímá a obratná, jadrná a energická jako dílo rnužů; milostná a rozkvetlá, rozjařující a pěkná jako záhon žen; ty, jež nás omotáváš a vážeš vlákny nejpevnějšími, osnovo jazyka, jež zachycuješ a vížeš k sobé tolik ubíhajících životů. Zapomeňme na všechno zlé co jsme si řekli; kdybychom při svém lání a zlořečení jen jednou vzpomněli na to, že tuto všem společnou řeč činíme jazykem nenávisti, já nevím: snad bychom se aspoň před ní zastyděli.
Občané, morousové, nespokojenci ze semene Kóre, Dátana i Abirona, reptáci na poušti Sin, kteráž jest mezi Elim a Sinaj: o všem lze pochybovat na věčném tažení lidstva do země zaslíbené, a každý den má své dobré i zlé; každý zákon může být i v něčem nespravedlivý a každý úkol těžký. Ale nelze pochybovat o tom, co je nejkrásnější: o mužích a ženách, o zemi a jazyce; není dost a není to více než to, nač zlořečíte a proti čemu reptáte?
Je toho pro všechny dost, aby jednou do roka byla v každém srdci modlitba díkučinění.
Lidové noviny 28. 10. 1923